Krátce a stručně, DBS check znamená, že si vás prověří Disclosure and Barring Service a vystaví vám certifikát, což je obdoba našeho výpisu z rejstříku trestů. Tak můžete prokázat, že jste neměli a nemáte problémy se zákonem. Pro potenciálního zaměstnavatele je to jakási záruka, že jste poctivý člověk, který by neublížil ani mouše, tedy přesně ten, koho potřebují. 

Existuje několik úrovní téhle kontroly, a to Basic, Standard a Enhanced DBS check. O Basic check si může zažádat kdokoliv sám za sebe, je to nejlevnější a nejdříve hotové, ale na spoustu pracovních pozic je to málo. O Standard nebo Enhanced check musí vaším jménem požádat zaměstnavatel, který vás chce přijmout.

Jaký DBS check (certifikát) potřebuje tlumočník?

Tlumočníci potřebují Enhanced DBS check. Proč? Hodně se tlumočí u lékaře, ve školách a na úřadech. Zákon vyžaduje, aby lidé, kteří se při výkonu povolání dostanou do kontaktu s dětmi nebo s „vulnerable adults“ (dospělí, kteří jsou nějak znevýhodnění nebo zranitelní), byli prověřeni důkladněji, proto „enhanced“. Aby se například nestávalo, že nějaký pedofil nastoupí jako učitel nebo údržbář do školy.

Až dosud to dává smysl, ale má to jeden háček. Jak už bylo řečeno, o Enhanced DBS check si nemůže člověk požádat sám, musí to udělat zaměstnavatel. Jenže tlumočník v Anglii většinou pracuje jako freelancer, na volné noze, a na jednotlivé zakázky si ho najímají agentury. Jak tedy může DBS certifikát získat? 

Zatím vím o dvou možnostech: Zaprvé, najít agenturu, která je ochotná „svým“ tlumočníkům prověrku objednat. Ne každá to dělá, ale některé ano. Zadruhé, získat certifikát v rámci jiné práce. V mém případě to byl part-time úklid ve škole. Obyčejná věc jako úklid, ale v jedné budově s dětmi nebo mládeží, znamená Enhanced DBS check.

Jak dlouho vám DBS certifikát vydrží? V podstatě závisí na zaměstnavateli, s jak starým certifikátem se spokojí, protože technicky vzato jsou informace v něm uvedené aktuální jen v okamžiku vydání. Na mém papírovém certifikátu je ale uvedena platnost 1 rok. A tak tlumočník, který bude certifikát potřebovat pořád, udělá nejlíp, když se do 30 dnů (od vydání) přihlásí online do Update Service, kde mu budou za poplatek certifikát každý rok automaticky prodlužovat. 

Kolik to stojí a jak dlouho to trvá?

Základní poplatek za Enhanced DBS check je stanovený státem na 38 liber. Zaplatíte ale víc, protože pokud žadatel (= zaměstnavatel/agentura) potřebuje prověřit méně než 100 lidí ročně, musí využít služeb tzv. „umbrella body“. To je společnost, která je u Disclosure and Barring Service registrovaná, postará se o veškerou administrativu a pochopitelně si za to také něco naúčtuje. „Zákazníka“, tedy toho, kdo certifikát potřebuje, to nakonec může přijít na částku kdekoli v rozmezí 50 až 85 liber.

Poplatek za automatickou aktualizaci (Update Service) je naproti tomu vždycky stejný a dělá 13 liber ročně. 

Jak dlouho budete na Enhanced DBS certifikát čekat? Standardně se úřady snaží vejít do 60 dnů, ale prý ne vždycky to stihnou. Prověrka se může protáhnout v regionu, kde o ni žádá víc lidí než jinde (například v Londýně), anebo u lidí, kteří se hodně stěhovali a musí se k nim prohledávat záznamy v různých krajích.

Podtrženo, sečteno…

Jestli uvažujete o kariéře tlumočníka v Anglii, budete potřebovat prokázat, že nepředstavujete žádnou hrozbu pro nemocné, staré nebo nezletilé. Z toho důvodu po vás každá agentura, která vám bude dávat práci, bude požadovat certifikát, že jste prošli Enhanced DBS check.

V prvním článku tohohle “seriálu” (Tlumočníkem v Anglii – amatér versus profesionál) jsem slíbila přihodit něco o tom, jaká kvalifikace a certifikát vám pomůže se v Anglii uživit jako tlumočník a jak ji získat. Jestli vás tahle otázka aspoň trochu zajímá, jste tady správně. Nečekejte podrobný výčet všech možností, protože to bych si musela všechno najít a nastudovat. Popíšu ale svoji osobní zkušenost.

Jakou kvalifikaci potřebujete, abyste mohli v Anglii tlumočit?

Jako začátečník s omezenými časovými a finančními možnostmi jsem pochopitelně hledala kvalifikaci s nejlepším poměrem výkon/cena. “Naučte mě, co mám dělat, aby to bylo rychle a moc to nestálo, ale zároveň aby to stačilo na tu běžnou práci, která mě uživí.” 

Zkusmý osobní průzkum ukázal, že minimální kvalifikace, jakou u svých tlumočníků na obyčejné zakázky zdejší jazykové agentury vyžadují, je většinou Level 3 Community Interpreting. Pochopitelně existuje i Level 1 a 2, ale s tím si moc neškrtnete (nebude to asi stačit na tlumočení v nemocnici nebo ve škole). Pak jsou tu úrovně 4 a 5, ale s těmi si oproti trojce zase tak moc nepolepšíte. Další přelomový level je 6 a s tím už můžete tlumočit třeba i u soudu, což je nejen lépe placené, ale taky náročnější – jak na zkušenost, tak na dovednosti (soudní tlumočník musí například bez mrknutí oka zvládat simultánní tlumočení).

Samotný certifikát získáte na základě úspěšně složené zkoušky. Ta není zadarmo a spořivý člověk může být v pokušení to jen s těmi nejnutnějšími finančními a časovými investicemi prostě prubnout. V mém případě se ale vyplatilo nespoléhat na to, co už umím, a přihodit si do košíku i přípravný kurz o objemu asi 8 lekcí. Balíček kurz + zkouška nebyl o moc dražší než samotná zkouška a celý kurz jsem mohla absolvovat online. Stálo mě to dohromady asi 550 liber. Vyplatilo se to? Investice se mi vrátila za několik prvních týdnů tlumočení a musím říct, že bez certifikátu bych hledala práci daleko hůř.

Pochopitelně se dá na kurz i zkoušku zapsat u různých poskytovatelů. Někde je výuka prezenční, někde online. Já jsem si vybrala čistě internetovou variantu od firmy Learn Q. (Odkaz na kurz je zde: learnq.co.uk.) Každý týden se konal jeden webinář o délce 1 až 2 hodiny, jenže podle zákona schválnosti to bylo přesně ten večer v týdnu, kdy nikdy nemůžu. Takže se mi hodila možnost si místo živé výuky pouštět nahrávky lekcí z předchozího turnusu, včetně dotazů od posluchačů. Nevýhoda samozřejmě byla, že jsem se nemohla hlásit a ptát já, ale zato jsem mohla zrychlit tempo a tříměsíční kurz zhustit do polovičního času. Stačilo si za týden pustit víc lekcí. 

Co jsem se v kurzu naučila

• Jak si najít v oboru práci, co jsou to LSP a jak to na trhu funguje
• Jaké dovednosti jsou potřeba a jak se je naučit: aktivně naslouchat, pamatovat si, dělat si poznámky…
• Jak se na zakázku připravit, aby mě nezaskočila odborná terminologie
• Jak se mám jako tlumočník představit, aneb “proper introduction”
• Jak tlumočit co nejpřesněji
• Co jako tlumočník dělat musím a co nesmím, etický kodex
• Co je to “sight translation” a jak se správně dělá (něco, o čem jsem předtím neměla páru a co se mi v praxi už několikrát hodilo)
• Jak je to s pojištěním
• Co je to DBS check a proč ho tlumočník potřebuje (no dobře, tohle už jsem věděla, ale je to opravdu důležitá informace)
• Co dělat, když… (…zjistím, že pacienta znám, …pacient mluví sprostě, …uvědomím si, že jsem něco přeložila špatně, …pacient mi říká něco, co není určené pro doktorovy uši… a další zapeklité situace)
• Tipy, jak úspěšně složit zkoušku

Příprava na zkoušku

Po absolvování kurzu jsem si podle doporučení nechala několik týdnů na přípravu ke zkoušce. Dalším doporučením bylo trénovat naživo s nějakým spolužákem, který mluví stejným jazykem, ale protože českých a slovenských tlumočníků zase není tolik, aby se v každém turnusu našli dva, zvolila jsem i k tréninku jednostrannou online variantu. Na youtube jsem našla perfektní cvičební materiál: britskou reality show GPs: Behind Closed Doors z ordinací praktických lékařů. Hodně dílů je k dispozici na youtube. Tam jsou přesně ta slovíčka, situace a akcent, s kterými se můžu u zkoušky setkat. Každý den jeden 45minutový díl a za pár týdnů jsem si připadala jako profík.

Jak se objednat na zkoušku k získání certifikátu?

Objednání samotné zkoušky je kapitola sama pro sebe. Přihlásíte si svou jazykovou kombinaci a nabídnete tři termíny, ideálně alespoň 4 týdny předem. Pokud se organizátorům podaří najít zkušeného tlumočníka, který má v jednom z těch termínů čas, máte napůl vyhráno. Pošlou vám potvrzení termínu a dva týdny před zkouškou pak bližší informace, podobné těm, jaké dostanete při rezervaci opravdové zakázky („bližší informace“ většinou znamená prostě na kterém oddělení v nemocnici to je). Tak si můžete připravit i odborná slovíčka. 

Jak zkouška probíhá?

Samotná zkouška (tedy u té firmy, kde jsem ji absolvovala) je vlastně simulace návštěvy u lékaře (formou videokonference). Jeden z lektorů kurzu hraje lékaře a zkušený tlumočník (assessor) zase pacienta: mluví česky (nebo v jakém jazyce tu zkoušku děláte) a potom sleduje, jak tlumočíte. Kdo si není úplně “jistý v kramflecích”, může si nejdřív přiobjednat “mock exam” – zkoušku nanečisto. Stejně jako u ostré zkoušky dostane od assessora podrobnou zpětnou vazbu, tedy takovou tabulku s hodnocením, co mu šlo dobře a kde má naopak prostor ke zlepšení. 

Hodnotí se nejen jazyková úroveň, ale i to, jak tlumočník vystupuje, jak si poradí se sight translation, jak rozumí svojí úloze a jestli zkrátka dělá všechno tak, jak by měl. Prostě jestli je to profík.

Pokud jste si u zkoušky vedli dobře, definitivní výsledek a samozřejmě certifikát vám dorazí do e-mailové schránky za pár týdnů. 

Hurá! Můžete začít rozesílat životopisy, protože teď jste doopravdický, kvalifikovaný tlumočník. Zbývá už jen doladit pár detailů jako DBS check, pojištění a praxe… ale o tom zase někdy příště.

Je pravda, že v Británii nemusíte roky studovat vysokou školu se zaměřením na jazyky, abyste se mohli stát tlumočníkem z povolání. Ale nějakou odbornou kvalifikaci k tomu přece jen potřebujete. Protože profesionální tlumočník se vyhne určitým typickým chybám, kterými se amatér zaručeně prozradí.

To přece nemůže být tak těžké…

Některé zásady z etického kodexu tlumočníků cítí člověk intuitivně: například že musím dobře mluvit oběma jazyky, znát potřebnou terminologii (když tlumočím třeba u lékaře) a při tlumočení nesmím nic přidat ani vynechat. Pochopitelně se taky musím ke všem klientům chovat slušně a zachovávat mlčenlivost.

…anebo že by jo?

Jenže ještě je tady pár chytáků, na kterých se pozná, jestli jste profík, nebo ne. Profesionální tlumočník totiž vždycky dělá tohle:

• Řádně se představí.  Ještě před začátkem rozhovoru oběma stranám vysvětlí, jaká je jeho úloha a co od něj můžou čekat (a co nemůžou). Připraví je na to, co by je mohlo překvapit, například že…
• tlumočí v první osobě. Jestli jste někdy tlumočili kamarádovi nebo někomu z rodiny, pak si umíte představit, jak je snadné sklouznout do stylu “… říká, že…”, načež jeden z aktérů reaguje “zeptej se ho…” Je to docela nešikovný způsob komunikace a nakonec je z toho popletený jak tlumočník, tak všichni kolem. Tlumočník – profesionál není ani tak další člověk v místnosti, jako spíš hlas, který prostě v druhém jazyce opakuje, co říkají jednotlivé osoby, a tak lidem na obou stranách jazykové bariéry umožňuje, aby se spolu mohli normálně bavit. Je v podstatě neviditelný, ale když už něco potřebuje říct sám za sebe, …
• udržuje obě strany v obraze. Někdy si tlumočník potřebuje něco ujasnit nebo nechat zopakovat, protože nerozuměl, ale vždycky dá druhé straně vědět, co se děje. Ve třetí osobě. “Promiňte, tlumočník si potřebuje ujasnit…” Cílem je zajistit, aby ani doktor, ani pacient (nebo jiní klienti v jiné situaci) neměl pocit, že tlumočník se s tím druhým baví za jeho zády (nebo ještě hůř, na jeho účet). Kromě toho si profesionální tlumočník…
• dává pozor na střet zájmů. V normální řeči to znamená, že v rámci zaměstnání/podnikání netlumočí pro nikoho, koho zná. Když se nad tím zamyslíte, je to logické – kdybych si měla vybrat, taky bych byla radši, kdyby mé citlivé osobní věci slyšel někdo úplně cizí, než někdo z rodiny nebo známých. Oba si to sice nechají pro sebe (pokud jsou to profíci), ale pokaždé, když se pak s tím známým potkám, budu vědět, co všechno o mně ví… To je taky jeden z důvodů, proč dobrý tlumočník…
• nenavazuje kontakt s klientem, a to ani před tlumočeným setkáním, ani po něm, ani během něj. Nepovídá si v čekárně s pacientem, ne proto, že by proti němu něco měl, ale protože je důležité, aby zůstal naprosto nezaujatý a nevzbudil ani zdání, že se s klientem zná. 

Tak co, chcete být tlumočníkem?

Pořád si na tlumočení troufáte? Zajímá vás, jak v Anglii získat kvalifikaci? A co ještě budete k práci potřebovat? Jestli ano, bude přesně pro vás jeden z příštích článků.

Jak přeložit „understatement“ do češtiny

Není těžké pochopit, co tohle slovíčko znamená – stačí si ho rozložit na součástky: under + statement. Horší je to s překladem: “Pod + tvrzení” moc smysl v češtině nedává, ale trochu blíž je “podhodnocení”, což jsem dokonce objevila v jednom online slovníku. Co mi poradily ty další?

Lingea nabízí “(příliš) slabé označení/slovo/vyjádření”. A často to stačí, ale ne vždycky. Velmi příjemně mě překvapily stránky wordreference.com, které kromě základního významu “zdrženlivé vyjádření” uvádí i ten přenesený: “zdrženlivost, umírněnost”. K tomu se ještě později dostanu.

Zadáte-li do Googlu “understatement meaning”, dozvíte se, že Understatement je, když se něco popíše tak, aby to vypadalo míň důležité nebo závažné než to doopravdy je, pochopitelně často s ironickým záměrem.

Proč to vlastně tady tak rozmazávám? Protože v Anglii Understatement není jenom slovo (v běžné řeči ho ani moc neuslyšíte). Tady je to životní postoj. A jeden z pilířů anglické kultury.

Understatement a anglická kultura

“The English have no soul; they have the understatement instead.” (George Mikes)

Understatement má totiž ještě další význam, který Wordreference.com podává jako “zdrženlivost, umírněnost”. To se může vztahovat na spoustu oblastí: styl oblékání, výzdoba domu, prostě cokoliv, kde se dá přestřelit. Angličan vždycky raději “podstřelí”.

Je lepší o sobě nevytrubovat (kolik mám peněz, jaké vzdělání, z jaké nóbl rodiny pocházím, co jsem v životě dokázal), protože to je nevychované a jenom bych ze sebe udělal blázna. A to je fakt, protože ostatní jsou na sebemenší známku vytahování se citliví asi jako pes na olomoucký tvarůžek.

Jak říká antropoložka Kate Foxová v knize Watching the English, není to tím, že by Angličané byli všeobecně skromnější než lidé z jiných zemí. Spíš je to o tom, jakou váhu u nich skromnost má. Prostě je to v jejich kultuře žádoucí vlastnost. Není proti pravidlům mít hodně peněz nebo vysoké vzdělání, ale dávat to na odiv, to se nedělá. Naproti tomu neokázalý, nepřezdobený Understatement sluší všem. 

A tak jestli se vám zdá, že v Anglii je typicky jídlo bez chuti, móda bez elegance a komunikace bez emocí, můžete si to otočit a říkat tomu understatement. Protože “asi máme na víc, ale přece se nebudeme předvádět”. 

Jak asi tušíte, tvůrci reklam a politici to v takovém prostředí vůbec nemají lehké.

Understatement a anglický humor

Understatement je forma ironie a pro ryze anglický způsob komunikace je charakteristická.

Podle Kate Foxové se to v běžné řeči projevuje například tak, že bolestivá a nevyléčitelná nemoc se popíše jako “tak trochu otrava”, hrozná a traumatizující událost jako “ne úplně příjemný zážitek“ a překrásná scenérie, která bere dech, jako “docela hezké”. Senzační a nepřekonaný výkon “není špatný”, neurvalý hulvát “by mohl být přátelštější”, v Antarktidě je “celkem chladno” a na Sahaře zase “na můj vkus trošičku horko”.

Že to paní Foxová trefila, jsem si uvědomila, když mi jedna moje kamarádka (Angličanka) psala, jak ji po dvou dnech, co byla z nemocnice doma, museli znova hospitalizovat, protože se v nemocnici nakazila covidem. Měla všechny důvody být naštvaná – a taky byla – ale komentovala to slovy: “I’m not pleased about it” („No nepotěšilo mě to“).

Z výše uvedeného také vyplývá, že velké procento anglického humoru je “understated”, tedy to, čemu říkáme suchý humor. Ne groteska k popukání, ale vtip nenápadný, řečený jakoby mimochodem. A oba, mluvčí i posluchač, u toho zpravidla zachovají kamennou tvář, maximálně se mírně uchechtnou, ale přitom se skvěle baví. Understatement, rozumíte?

Jaké anglické slovíčko nebo fráze leží v hlavě vám? Máte nějaký oblíbený překladatelský oříšek? Svěřte se nám v komentářích, třeba to bude dobrá inspirace pro další článek.

Co Angličanům neříkat ani v legraci

1. „Tohle že je zima? To u nás…“

Ne náhodou začíná Kate Foxová první část své studie/knihy („Conversation Codes”) kapitolkou o Počasí. Protože tím se prostě každý rozhovor začíná a různí autoři se předhánějí v teoriích, proč je vlastně počasí pro Angličany tak důležité. Kate Foxová má teorii, že není. Podle ní je pro Angličany spíš důležité Mít se o čem bavit. A tak na počasí vždycky přijde řeč, prostě proto, že je to zavedený a pohodlný způsob, jak navázat rozhovor. 

Což ovšem neznamená, že je Angličanům jejich počasí ukradené a že je jedno, co jim o něm řeknete. Vytahovat se s teplotami u nás doma („26 stupňů, to je přece krásné teplo, co byste dělali v pětatřiceti?”, „Jó, mínus dva, to je nepříjemné, ale v Česku jsme v zimě zvyklí i na mínus patnáct, představte si to”), jak jsem to dělávala ze začátku, není dobrý způsob, jak si získat sympatie. Sice tu mají celý rok v podstatě jaro nebo podzim, ale zato někdy se vystřídají všechna čtyři roční období v jeden den, a to už si zaslouží trochu té národní hrdosti, ne?

2. „Prosím vás, na co si stěžujete?“

Jeden z typicky anglických rituálů, které Kate Foxová v knize popisuje, je takzvaný „monday moan”. Zkuste v pondělí ráno přijít do práce a dřív nebo později od někoho uslyšíte vtipnou poznámku o tom, jak to takhle začátkem týdne všechno stojí za houby.

Což mě přivádí k mému dalšímu „kopanci”. Jednou v pondělí dopoledne jsem se sešla se skupinkou přátel a když došla řeč na povíkendovou mizérii, jemně jsem poukázala na komickou stránku věci: totiž že já jsem z nich jediná, kdo musí v pondělí brzo ráno vstávat do práce. Všichni ostatní už byli v důchodu. Přátelé to vzali sportovně (Angličané to ani jinak neumí), zasmáli se a s taktem sobě vlastním si „monday morning” tiše přidali na seznam slov, která přede mnou říkat nebudou. Od té doby vždycky, když jsem v pondělí dopoledne s nimi a v konverzaci nastane rozpačité ticho, připadám si jako barbar, který vzal dítěti oblíbenou hračku a před jeho očima ji rozdupal. 

3. „No, víte, ono je to tak…“

Vždycky jsem byla toho názoru, že jestli má někdo blízko k anglickému humoru, pak je to národ Járy Cimrmana. Ale buď jsem přecenila své schopnosti, nebo podcenila vliv, jaký na mě má východňárská kultura (která je v ironii asi tak na opačném konci spektra), zkrátka přistihla jsem se, že se snažím uvést na pravou míru něco, co nebylo myšleno vážně. Prostě jsem ten vtip totálně zničila a opravdu mi to bylo líto. Proč to někdy my cizinci neúmyslně děláme, se dozvíte v článku o anglickém humoru. (Článek už jsem napsala, ale má jeden zásadní nedostatek – není vůbec vtipný. Jakmile se mi podaří to napravit, přidám sem odkaz, nebojte.)

4. „Chcete do čaje citrón?“

„Co prosím?” Zkuste se Čecha, který nikdy neslyšel o anglickém způsobu pití čaje, zeptat, jestli si dá do čaje mléko, a bude z toho podobně perplex. Když jsme u toho čaje…názvosloví v češtině se od anglického taky liší. „Tea” je prostě klasický černý čaj, který standardně pijou snad všichni. Zmlsaní jedinci si poručí „Earl Grey”, ti, kdo mají rádi čaj extra silný, sáhnou po značce „Yorkshire” a někteří asi kupují i „green tea”, jinak by se tu v obchodech neprodával. Ale všechno ostatní (bylinkové a ovocné) už je „infusion”, nikoliv „tea”. Z čehož vyplývá, že zeptáte-li se Angličana, byť anglicky, jestli chce čaj jahodový nebo bylinkový, bude na vás jenom nechápavě zírat.

Víte o dalších podobných kulturních „špecích“? Podělte se v komentářích, budeme rádi.

A tak od Čechů a Slováků žijících v Gloucesteru (a zřejmě i jinde ve Spojeném království) můžete slyšet například tyto výrazy:

• mám appointment = jsem objednaný (u lékaře, v nemocnici, na úřadě apod.), mám schůzku (zpravidla oficiální, kterou nebývá radno rušit)
• můj landlord = člověk, který mi pronajímá dům nebo byt
• jsem busy = mám moc práce. Tady je zajímavý hlavně pravopis, protože v češtině přece píšeme to, co slyšíme, ne? V sms zprávě se tedy běžně můžete setkat s tvarem „bizi“
• zabookovat = tomu asi rozumíme, bookuje (případně bukuje) neboli objednává se například appointment
• džípí = záhadná zkratka GP znamená „general practitioner“, neboli praktický lékař. Já ovšem jméno svého lékaře neznám – jsem zaregistrovaná v „(medical) practice“ (něco jako česká poliklinika), kde je ordinací spousta a pacienta se ujme ta, která má zrovna čas. Takže když říkáme, že jdeme k GP, myslíme tím obvykle celou budovu, kde se nahlásíme na recepci (samozřejmě nejlépe se „zabukovaným apointmentem“) a počkáme, až si nás nějaký zdravotník vyzvedne

Co říkáte, nehodilo by se vám někdy, když nevíte, kde vám hlava stojí, abyste mohli prostě krátce říct „jsem busy“? Ačkoliv „mám toho moc“ nebo „nevím, co dřív“ není o tolik delší a zní taky dobře.

To samozřejmě neznamená, že angličtina má navrch, co se týče vyjadřovacích možností. Naopak existují české výrazy, které vystihnou určitou myšlenku se stručností, o jaké si Angličané můžou nechat zdát. Ale o tom zase někdy jindy…

Nebude tu ani žádné vyprávění o tom, „kterak jsme s manželem do Anglie přišli“. Takových příběhů jsou na internetu tuny a ten náš není ničím zajímavý.

Můj cíl je psát o anglických zajímavostech (ať už jde o místa, lidi, zvyky nebo řeč), a to hlavně o těch, o kterých se toho na internetu ještě moc nenapsalo, nebo alespoň ne česky. Budu psát o věcech, které znám a o místech, kde jsem byla. A pozor: mám k tomu bohatou zásobu fotografií a neváhám ji použít.

Nikdy jsem ale neměla spisovatelské ambice a nikdy jsem se nepustila do psaní knížky. Ne, že bych nějak přemýšlela proč, ale nedávno mi to došlo: nejsem kreativní. Mám představivost (tomu se při čtení knížek pro potěšení nedá vyhnout), ale neumím si vymýšlet. Proto mi nejlíp sedne copywriting, kdy píšu o skutečných věcech, a překladatelství, kde musím jen převyprávět, co už vymyslel někdo jiný. Ještě je tu pochopitelně žurnalistika, ale na tu nejsem dost akční (ani v životě, ani na papíře).

Čas od času si začnu pohrávat s myšlenkou, že bych se psaním zkusila živit. Pravda, do vod copywritingu už jsem před pár lety zabrousila (aniž bych věděla, že se to tak jmenuje), ale weby, pro které jsem psala články, už většinou neexistují a je mi jasné, že potřebuji jednak praxi a jednak portfolio. 

A tak za nepostradatelné pomoci své skvělé polovičky (on sem bude psát taky, prostě protože ho to baví) spouštím tenhle projekt, který mi má sloužit zároveň jako tréninkové hřiště a výkladní skříň. Věřím, že z toho něco budete mít i vy čtenáři: že vám drobné anglické zajímavosti zpříjemní den jako něco malého a pozitivně laděného – taková obrazná sušenka k vašemu šálku čaje.